Dnes je 25. apríla 2018, Jaroslava
Přihlásit se

Zastřešil olympijský stadión, teď odjel na Slovensko inovovat

Až budete mít někdy cestu do východolondýnského Stratfordu, nezapomeňte se jít podívat na přestavěný olympijský stadión. A pořádně si prohlédněte jeho novou střechu. Navrhoval ji český architekt Vladimír Mašínský. Jméno tohoto pětatřicetiletého rodáka ze Slavkova u Brna v Česku možná nikdo nezná, ve světě architektury na sebe ale upozornit dokázal. Kromě toho, že je autorem futuristické fasády fotbalového stadionu Spartak Moskva, se podílel také na projektu Cognicity, který měl za cíl udělat z londýnské Canary Wharf nejinteligentnější město na světě. I přes dobře rozběhnutou kariéru v Londýně se ale rozhodl obrátit o 180 stupňů a zamířil na Slovensko, do země, která prý chytá nový dech.

Foto:

Jak se ‘kluk z Moravy’ dostane k tak prestižnímu projektu jako je olympijský stadion v Londýně?

V době, kdy přišla nabídka pracovat na stadionu už jsem měl za sebou pět let navrhování střech nákupních center v Číně. Ještě před londýnským olympijským stadionem jsem ale měl možnost pracovat na jiném prestižním projektu a to byl návrh fasády Spartaku Moskva. Právě Spartak byl pro mě opravdu průlomovou příležitostí, která přišla tak trochu náhodou.

Jak tenhle zlomový okamžik vypadal?

Já jsem tehdy přišel na návštěvu k mým kamarádům, kteří seděli doma a pracovali na návrzích přestavby Spartaku.

U toho měli na stole celou fasádu toho stadionu, což bylo něco, co oni předtím nikdy nedělali. A tak mi řekli: „ty děláš ty střechy, to je takové podobné, tak nechceš si něco naskicovat, co bychom zítra ráno mohli prezentovat?“ A tak jsem si tam s nimi sednul a vymysleli jsme design, který vycházel jednak z takového toho šindelovitého charakteru ruských střech a kostelů a přitom zároveň z loga Spartaku, které je v červenobílých barvách, a trochu taky ze struktur fotbalového míče.

Jak na návrh Rusové reagovali?

Jim se to strašně líbilo. To, co měli předtím, byla taková šedá nudná industriální fasáda a najednou dostali takovouhle vesmírnou loď.

A pak přišel Londýn ....

Fasáda Spartaku vzbudila celkem dost pozitivních ohlasů a díky tomu mě pak přizvali k přestavbě Olympijského stadionu v Londýně, kde jsem vlastně vedl celý ten tým, který navrhoval novou střechu. Právě ta střecha je asi hlavní změnou, ta se předělávala úplně z gruntu a dnes je to největší zavěšená střecha s centrálním otvorem na světě.

Jak moc se stadión změnil z podoby, kterou si lidé mohou pamatovat z Olympiády?

Na tom je zajímavé, že lidé ty stadiony často vnímají jenom jako takové prostředí pro Olympijské hry a často si těch změn ani nevšimnou. V případě Londýna tam ale na svém místě zůstal jen obvodový nosník a prostor hlediště. Na druhé straně je to ale udělané tak, aby tam duch původního stadionu byl pořád vidět.

Cílem přestavby bylo udělat z londýnského olympijského stadionu multifunkční prostor, který se bude využívat i po skončení olympiády. Když se podíváte na většinu olympijských stadiónů na světě, tak pro většinu se po skončení her najde jen opravdu minimální využití.

V Londýně se k tomu postavili jinak a rozhodli se stadion přestavět na opravdu multifunkční halu. Konal se tam světový pohár v rugby, přestěhoval se tam fotbalový klub West Ham, bude se tam hrát Premiere League, pořádat rokové koncerty ....

V čem byla práce na londýnském stadionu jiná ve srovnání se Spartakem?

Spartak, to byla taková milenka, kdežto ten olympijský stadion to byl takový bastard, o kterého jsme se museli strašně starat. V době kdy jsem do toho projektu naskočil, byl celý tým pod obrovským tlakem. Tam už předtím existovaly nějaké návrhy střechy, ale my jsme je v podstatě museli úplně zahodit, začít znova a během pouhých pár týdnu vymyslet nejen celý design, ale i vyrobit veškerou technickou dokumentaci.

Co podle tebe člověk potřebuje k úspěchu ve světě?

Strašně důležitý bylo umět prohrávat. Ty prohry, těch je vždycky mnohem víc, takže jde o to se nevzdávat a umět z každé prohry něco vytěžit a posunout se někam dál, protože chyb se člověk nevyvaruje. Vždycky všechno nejde tak, jak si člověk představuje a nakonec je vždycky výsledek úplně jiný, ale to, že se člověk nevzdává a vlastně si nějakým způsobem důvěřuje a má sám sebe jako partnera, tím, že se sám učí, tak to je hrozně důležitý.

A potom další věc, kterou jsem se naučil je, že vztahy s lidmi jsou důležitější než to, že by člověk neudělal kompromis. Je lepší udělat kompromis a vycházet s těmi jednotlivými lidmi, protože pak se vytvoří třeba vztahy, díky kterým se ta další věc, kterou budete společně řešit, bude vytvářet úplně jinak.

Po dokončení stadionu jsi se ale od architektury tak trochu odklonil, proč?

Během práce na stadiónu mě začaly zajímat inovace. V době Adolfa Loose to byla architektura, co určovalo životní styl, ale dnes jsou to digitální technologie. Já se teď vlastně snažím propojit digitální technologie a stavebnictví. Ona totiž existuje celá řada technologií, které mohou udělat domy i celá města šetrnější k životnímu prostředí – třeba recyklace odpadu z jídla, obnovitelné zdroje energie, různé aplikace pro smartphony. Problém je v tom, že to, jak se ve stavebnictví věci dělají, často zavádění těchto technologií komplikuje. My jsme se o tom přesvědčili právě při stavbě olympijského stadionu, kdy jsme v průběhu například zjistili, že nemůžeme použít nejnovější technologii, která by zlevnila provoz světel o nějakých čtyřicet nebo padesát procent, protože jsme se museli řídit specifiky, která byla odsouhlasena už před několika lety. Takže ten způsob navrhování vlastně zabránil tomu, aby ten stadion byl energeticky úspornější. Po této zkušenosti mi došlo, že je čas inovovat celé stavební odvětví. Já chci dosáhnout toho, aby architekti, když navrhují budovu, tak aby už při tom měli na mysli, jak to udělat co nejlíp s ohledem na životní prostředí. Tyto principy jsem si mohl otestovat v rámci projektu Cognicity, který se snažil udělat z londýnské čtvrti Canary Wharf takzvaně inteligentní město.

Po Cognicity ale přišel další zvrat a to je odchod z Londýna na Slovensko, proč?

Já jsem měl možnost pokračovat v Canary Wharf, ale do mého rozhodování vstoupil jeden velký aspekt a to je město Londýn samotné. Po letech krize a lehkého probuzení se dostal Londýn do místa, kde nikdy neměl být. Životní náklady pro mladé představují obrovskou zátěž a možnost půjčit si a našetřit na vlastní bydlení začíná být nereálná i pro lidi s vyššími příjmy. Do toho vstoupila enkláva kolonizátorů, kteří kupují celé čtvrtě a drží ceny bytů vysoko, takže i lidé s vyššími příjmy jsou nuceni se stěhovat dál od centra. Takže i přes skvělé pracovní příležitosti jsem se rozhodl najít si příležitost tam, kde je mnohem vyšší životní úroveň pro lidi se správnými zkušenostmi – Slovensko.

TEREZA PULTAROVÁ

Reklama